Ani (Město tisíce a jednoho kostela)
Kars, Turecko
Ruiny arménského „města tisíce kostelů“ stojí přímo na uzavřené a přísně střežené hranici s Arménií — kdo tam namíří foťák špatným směrem, riskuje víc než rozmazaný snímek.
Očekávání
Dramatické středověké ruiny na náhorní plošině nad kaňonem řeky Achurjan — katedrála, desítky kostelů a paláce bývalého hlavního města arménské dynastie Bagratovců, kam se dá dojet autem z Karsu jako do běžné otevřené památky UNESCO.
Realita
Vstupenka se koupí bez potíží, ale hned za branou je jasné, že Ani leží ve vojenském pohraničním pásmu: pár set metrů od ruin teče řeka Achurjan, která je zároveň uzavřenou hranicí s Arménií, podél ní hlídkují turecké jednotky a fotografování směrem k hranici může vyvolat problémy. Na plošině navíc nefunguje žádná infrastruktura — chybí stín, voda i signál — a vítr z náhorní stepi umí zaskočit i v létě.
Co se stalo
V letech 961 až 1045 byla Ani hlavním městem arménského království Bagratovců a jedním z největších měst tehdejšího světa s odhadovanou populací kolem 100 000 lidí. Ležela na obchodních trasách Hedvábné stezky mezi Černým a Kaspickým mořem a proslula desítkami chrámů, díky nimž si vysloužila přezdívku „město tisíce a jednoho kostela“. Katedrálu dokončil roku 1001 architekt Trdat technikou žebrové klenby, kterou evropské stavitelství objevilo až o staletí později.
Úpadek přišel postupně: seldžucké nájezdy v roce 1064, mongolské vpády ve 13. století a především ničivé zemětřesení v roce 1319, po kterém se město už nikdy plně nevzpamatovalo. Když se obchodní trasy přesunuly jinam, Ani postupně vylidnělo a do 17.–18. století bylo zcela opuštěné. Ruiny objevili až ruští archeologové koncem 19. století. V roce 2016 zapsalo UNESCO archeologické naleziště Ani na Seznam světového dědictví.
Proč je to no-go
Ani dnes leží doslova na hranici — řeka Achurjan pod ruinami tvoří uzavřenou a neprostupnou tureckoarménskou hranici, uzavřenou od roku 1993 kvůli konfliktu o Náhorní Karabach a genocidě Arménů, kterou Turecko oficiálně neuznává. Oblast zůstává vojenským pohraničním pásmem s hlídkami a omezeními fotografování směrem k Arménii. K samotným ruinám sice od roku 2004 turisté smí bez zvláštního povolení, ale místo je odlehlé, bez infrastruktury a politicky citlivé — pro Armény jde o ztracené srdce jejich středověké civilizace, které si nemohou svobodně navštívit z vlastní země.
Jak se (ne)chovat
- ▸Nefoť směrem k řece Achurjan a plotu za ní — jde o aktivní vojenskou hranici a turecké hlídky reagují na foťáky mířící k Arménii nevlídně.
- ▸Vezmi si dost vody, teplé oblečení a pevnou obuv — na náhorní plošině není žádný stín, stánek ani zdroj pitné vody a počasí se mění rychle.
- ▸Dopravu z Karsu (42 km) i prohlídku plánuj s místním průvodcem nebo cestovkou, veřejná doprava k naleziští nejezdí a mobilní signál bývá slabý.
- ▸Před tureckými průvodci ani vojáky nerozvíjej téma arménské genocidy nebo Náhorního Karabachu — je to politicky výbušné a citlivé téma.
Kam místo toho
Pro srovnatelný zážitek středověké arménské architektury bez vojenské hranice zvol kláštery Sanahin a Haghpat v Arménii, zapsané na seznam UNESCO už v roce 1996, nebo horský klášter Tatev v kraji Syunik s výhledem do kaňonu řeky Vorotan — obojí je volně přístupné bez omezení fotografování.
